Kalendář

Po Út St Čt So Ne
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 4
DNES: 149
TÝDEN: 1156
CELKEM: 553347

Návštěvnost od 12.8.2013.

Obsah

DĚJINY ZÁMKU

 

        Ves Štáblovice - s   měnícím se historickým označením Štablovice (1492), Štáblovice (od 1871), Stéblovice (1881), případně Štablojice, Stabelsdorf (1391, 1570 - 1589), Stablowitz (1650 - 1945), Stebilsdorf (1317 - 1320), Strbilsdorf (1318), Stablowycz (1360), Stavebsdorf, Stebelsdorf (1362), Sthabensdorf (1363), Statbowitz (1380 - 1385),   Stablowetz (1403 - 1437),   Stawlowitz (1404 - 1410) a   Stablovitium (1771)1   - je prvně, byť nepřímo připomínána v   listině vydané v   Třebíči 25. ledna 1312, kdy třebíčský opat Bisencius s   konventem postoupil "svému věrnému" Transklinovi 2   lány ve Větřkovicích v   dědičné manství březovského proboštství výměnou za tři lány polností v   Lukavci; tomuto aktu svědčil - mimo šlechtu    z   Opavska - též Mikuláš ze Štáblovic.2   Další zprávy 
o štáblovických lenících - opět Mikuláši a   jeho bratru Brunovi ze Štáblovic pocházejí z   let 1317 - 1320, Ondřej ze Štáblovic je připomínán k   roku 1360. 
V   2  . polovině 14. století se zprávy o   štáblovických lenících dále množí: hovoří se o   Hanuškovi ze Štáblovic (1367), Niklinovi ze Štáblovic (1363, 1371, 1376, 1377) a   Mikuláši ze Štáblovic (1371, 1373, 1375).3   Lze se oprávněně domnívat, že již v té době existoval dvůr, byť jeho lokace je nejasná. Klást jej do míst, kde později vznikla tvrz nebo jejího okolí, je - jak bude níže řečeno - přirozené; sám dvůr je prvně připomínán v   záznamu manského soudu v   Kroměříži učiněném 27. ledna 1377, týkající se sporu mezi jistým panem Bulačem a   Mikulášem ze Štáblovic. Bulač získal právo na Mikulášův dvůr, resp. 20 hřiven z   téhož dvora, ale zpráva konstatuje, že tohoto dvora se zmocnil a držel jej pan Vítek z  Vikštejna.

 

    Toto Vítkovo počínání mělo záhy dohru, když jej - dle záznamu z   25. června 1377 - jistý Zbyněk ze Štáblovic pohnal k   tomuto soudu do Kroměříže o 20 hřiven a škody, přičemž exekutory byli jmenováni Niklin ze Štáblovic a Vavřinec
z   Litultovic.4  Další zpráva zmiňující štáblovický dvůr - tentokrát spolu s   krčmou a   dvěma zahradami - pochází z  rozmezí let 1389 a   1390, kdy je jako jejich držitel připomínán Otto Stoš ze Štáblovic.5   Ve zprávách z   let 1445 a 1451 je dvůr ve Štáblovicích uváděn jako alodní.6   Nelze přitom vyloučit, že šlo o   další dvůr ve vsi, jak se s   odkazem na Petra Tesaře domnívá se Alois Raida, autor nepublikovaných dějin Štáblovic.7   Patrně v   roce 1460 se uzavřel sled držitelů štáblovického léna píšících se "ze Štáblovic" - biskup Protazius udělil Štáblovice léno Tomáši z   Kovalovic (1460 - 1476). Páni z   Kovalovic byli 1528 vystřídáni pány ze Žďáru a   tito zase roku 1554 pány z   Konecchlumí.8  

 

    Pouhý sled leníků s připomínkou existence dvora (dvorů), konkretizovaných akty manského soudu, je narušen rokem 1528,kdy se prvně hovoří o tvrzi ve Štáblovicích. V této souvislosti jsou dokonce připomínány také tvrze ve Slavkově a v   Moravici (!).10 Je spekulací domnívat se, kdy tato tvrz - tedy samostatně stojící pevný, v   té době již nepochybně vodním příkopem obehnaný objekt - vznikla a   kde. Vzhledem k   tomu, že roku 1528, kdy Štáblovice získávají Pavel, Hynek a   Václav ze Žďáru, je tvrz již výslovně zmiňována, nabízí se možnost přisoudit její vznik pánům z   Kovalovic, Tomáši (na Štáblovicích 1460 - 1476), Jiříku (1476 - 1492) nebo až Onši z   Kovalovic (1492 - 1515). Onš dále roku 1503 získal Brantice a   1521 tvrz a   vesnici Sosovou, Býkov a   Pustou Lhotu.11 Co se týče lokace tvrze, okolnosti by nasvědčovaly tomu klást ji do souvislosti se starším dvorem a   zde se jako důležitý, hypotézu podporující pramen, jeví indikační skica Štáblovic z   roku 1836, zřetelně ukazující na půdorys vsi ve tvaru protáhlého trojúhelníka, jehož dvě delší strany představují linie venkovských domů s   navazujícími plužinami, strana třetí pak komplex hospodářských budov stojících v   prostoru před zámkem a   svírajících s   ním plochu protáhlého oválného tvaru.12 Zdálo by se tedy, že tyto hospodářské budovy, v době vzniku indikační skici mladšího data a   stržené na konci 19. století, by byly pozůstatkem dvora, do jehož prostoru by samostatná tvrz byla vestavěna.

 

    Pro skutečnost, že budování tvrze lze vztáhnout k   pánům z   Kovalovic, lze argumentovat i   tím, že tito se začali - po nabytí Štáblovic - psát Štáblovští 
z   Kovalovic. Ve sledovaném období, tedy pro 2. polovinu 15. století, by nebylo nemožné, aby takto vyjádřený vztah vůči místu byl spojen s existencí pevného hrazeného sídla, jež jim propůjčovalo společenskou prestiž. Dále pro Kovalovice jako zakladatele tvrze hovoří i   jejich společenské postavení, Tomáše, který byl sudím manského soudu olomouckých biskupů,13 nebo Onše, který je k roku 1493 připomínán jako dvořan českého krále Vladislava II.

 

    Bez archeologického průzkumu alespoň nejbližšího okolí dnešního zámeckého objektu nelze říci, jak tato tvrz vypadala a   které nadzemní a   zejména podzemní zděné konstrukce k   ní náleží a   které jsou naopak staršího data. Goticko - renesanční objekt byl ovšem pozměněn někdy na konci 16. století do podoby obytné stavby na půdorysu protáhlého obdélníka, zčásti podsklepené a dosahující úrovně dvou etáží. Petr Tesař14 byl první, který s určitostí na základě znalosti historických souvislostí prohlásil, že tuto přestavbu lze přisoudit Kašparu Rotmberkovi z Ketře (+ 1608), pro jehož zaangažování na Štáblovicích hovoří založení kostela (1603) a uložení ostatků jeho a  jeho choti Žofie z Fulštejna do této svatyně. Oproti představě, zaznívající v mladších pracích, že šlo o stavbu zámku,
lze namítnout, že stále tento objekt typologicky představoval tvrz. Tuto pozdně renesanční tvrz na dnešní stavbě reprezentuje portál na průčelí stavby a lunetové klenby v místnostech 8  , 9   a   15, původně - do roku 1945 - i   14 v 1  . NP dnešního zámku, dále okenní ostění v místnostech 09, 11 a 15 a portálky mezi místnostmi 13 - 002 a   002 - 001.

 

    Připusťme, že třicetiletá válka znamenala pro Štáblovice spíše období nejistoty
a ve 30. letech 17. století i  zkázy, tedy že objekt pozdně renesanční tvrze byl těmito událostmi zasažen. Konkretizuje to zpráva hofrychtáře olomouckého kostela
a držitele štáblovického léna Michala Bohuslava Žňovského z Korkyně, vypracovaná 20. září 1649. V ní se výslovně uvádí  "kostel kamenný vystavěný,
v něm oltář jak náleží, však žádných k němu parament se nenachází. Fara pustá jenom holý plac. Tvrz kamenná pustá, v   které velké opravy potřeba.
V něj se nachází toliko stolů 5, ložnic 4, stoliček 4. Dvůr panský ve Štáblovicích jeden v něm se nachází koně robotné 4 kusy, hříbě dvouleté 1, dobytka hovězího krav dojných 15 kusů, jalovic dvouletých 4, jalovic ročních 4 , býk 1, telat letošních 2  kusy..."
15

 

    Situace rozchváceného majetku a demoralizovaného poddanstva se konsolidovala až v   50. letech 17. století. Roku 1654 koupil Štáblovice a   Mikolajice za 6500 zl. vrchní vojenský velitel Olomouce Jan Lescourant. Jedenáct let do své smrti roku 1666 by postačovalo nejen na úpravu hospodářských poměrů v   obci, ale zejména na přestavbu a dostavbu původní renesanční tvrze. Pro skutečnost, že tuto přestavbu nebo dostavbu nemohli provést jeho následovníci Siegfried Jan a Ludwig Ferdinand
z Lescourantu, hovoří fakt, že oba tito manové dále Štáblovice pronajímali opavským jezuitům. Nelze předpokládat, že byl jezuité investovali do de facto cizího majetku tím spíše, že byli finančně zatíženi stavebním aktivitami v Opavě. V  inventáři z   roku 166616 je zámek neutrálně označen jako "kamenný dům", v němž se nachází 24 lenošek, 7 stolů, 1 dlouhá tabule, 6 postelí, 3 tucty dřevěných talířů, 9 cínových mis, 3   pekáče na ryby, dva kotly na kořalku s příslušenstvím a dvě moučnice.

 

    Nepochybně nejvýznamnější držitel zámku z   rodu Lescourantů byl František Karel, který Štáblovice získal roku 1703 a   držel je do své smrti roku 1723. 
Z pozůstalostního spisu sepsaného 20. května 1723 vyplývá, že štáblovický zámek měl v přízemí "ordinární světnici", sloužící k   administrativní práci majitele panství,
v patře pak dva pokoje pro hosty, ložnici a místnost, sloužící dle inventáře jako zbrojnice. Z položek inventáře zaujme především 61 obrazů mezi nimi kupříkladu "selské kousky holandské" a   "krajiny", což ukazuje na poměrně honosný příbytek, který nikterak nezaostával za mobiliářem svou architektonickou tvářností. Z toho plyne hypotéza, že pokud za iniciátora rozšíření budovy tvrze o dvě krátká kolmá křídla, položení záklopových stropů s malbami a opatření dveří kováním, což jsou prvky,  které se na zámku zachovaly, nebudeme považovat Jana Lescouranta
v 50.-60. letech 17. století, byl jím dozajista František Karel Lescourant v 10. - 20. letech 18. století. Zcela bezpečně jsme bohužel informováni o   jediné, poměrně banální skutečnosti, že zámek v   té době měl šindelovou střechu - v   soupise dluhů po zemřelém Františku Karlovi totiž figuruje suma "za nakoupené šindely".17

 

    Mezi léty 1745 - 1759 byl držitelem štáblovického léna Karel Otto hrabě Salm - Neuburg, strýc olomouckého biskupa Jakuba Arnošta hraběte Lichtenštejna.18 Ke krátké salm - neuburgovské éře nelze bezpečně zařadit nic mimo pořízení sochy sv. Jana Nepomuckého (dle jiných autorit sv. Vendelína19), jejíž postament je opatřen erbem Salm - Neuburgů a   nápisem s   kryptogramem.

   

Pro léta 1759 - 1945 jsou Štáblovice spojeny se svobodnými pány Sobky z Kornic. Jejich společenské postavení je vedlo k dalšímu zvelebování štáblovického zámečku, jeho zvětšení a k několika - nejméně dvěma - výrazným interiérovým úpravám. Sama rodina Sobků z Kornic byla podrobena historickému studiu již mnohokrát.20 Za klíčový lze považovat samotný fakt, že Sobkové z Kornic se na Opavsku vůbec usadili a dále že členové rodu získali významné úřady v regionální administrativě. Vnějším symbolem tohoto zakotvení na Opavsku a vzestupu rodu byl městský palác v Opavě, který získal Maxmilián Jindřich (Štáblovice mu náležely v   letech 1759 - 1771) sňatkem. Později, nejpozději však od počátku 20. století, byl označován jako Sobkův palác a v následujícím textu figuruje jako Sobkův palác I .21 Maxmilián nepochybně věnoval i pozornost Štáblovicím. Svědčí o tom obraz, namalovaný Ignácem Güntherem, který byl podroben analýze dvakrát - Marií Schenkovou22 a   Ludwigem Igalffym - Igálym.23 Nejde teď o výklad obrazu, který je Schenkovou spojován s nabytím léna Sobky z Kornic, Igalffym - Igálym je intepretován jako obraz votivní, pořízený jako projev díků sv. Floriánovi a sv. Janu Nepomuckému za ochranu vsi, kostela a zámku před ohněm. Faktem zůstává, že dílo nesoucí letopočet 1758 (což nelze vykládat jako datum nabytí Štáblovic Sobky z Kornic) skutečně zachycuje požár lesa v pozadí veduty, ale zejména poměrně věrně zachycuje podobu zámku v 2. polovině 18. století. Lze se domnívat, že umělec, který zemřel roku 1807, vytvořil své dílo až po tragické události, resp. poté, co zámek byl stavebně dokončen do vedutou doložené podoby.

 

    Dostavbu bočních křídel lze spojit s Maxmiliánem Jindřichem svobodným pánem Sobkem z Kornic - pro co by hovořil vznik díla - ale také s jeho synem Cajetanem, vlastnícím štáblovické panství v letech 1782 - 1813. Na Cajetana upomíná přestavba schodiště (a snad i nové zaklenutí přilehlé prostory 12b), jehož charakter je analogický schodišti v zámku Ondřeje Hraběte Renarda v Hlavnici z roku 1795 a úpravě interiérů v novém Sobkově paláci (Sobkův palác II.) v Opavě, stavěném roku 1792.24 Cajetan Sobek ve svém prvním a  po jeho zbudování i druhé opavském paláci měl salon, který byl jedním z nejvýznamnějších kulturních ohnisek Opavy konce 18. století.25 Tedy přibližně v polovině 90. let 19. století přestavěl zámek ve Štáblovicích - zbudoval nové schodiště a k trojkřídlé dispozici nechal přistavět ze strany nádvoří chodbový trakt. Tímto nově upraveným a patřičně vybaveným sídlem se Cajetan Sobek také pochlubil svému vzácnému hostu, Janu Nepomuku hraběti Mitrovskému. Nezůstalo jen u zámku, Cajetan věnoval pozornost i   parku, ostatně pro jeho zálibu v   pěstování okrasných stromů hovoří údaj o věnování sazenic lip pro roku 1798 založený městský park v Opavě.26

 

    Venkovská rezidence ve Štáblovicích - Faustinem Ensem již nazývaná zámek27 - byla jako stavebně nezměněná užívána v letech 1813 - 1832 i Cajetanovým následovníkem Ignácem Sobkem z Kornic, který se narodil roku 1784 na Štáblovicích, ale rodina trvale žila v  Opavě.28 Cajetanův syn Viktor (1830 - 1888) byl však konfrontován z pozměněnou situací: po roce 1850, kdy byla zřízena samosprávná Země slezská s centrem v Opavě, prodal opavský palác II. k   administrativním účelům zemské vlády a v 70. letech vyvázal Štáblovice s Mikolajicemi a Uhlířovem ze staletého lenního svazku. Nepochybně tato skutečnost měla nejen právní a ekonomický dopad, ale byla spojena i s pocitem nabytí nové prestiže a nezávislosti, odpovídající nové době. S tím koneckonců souvisí i zrušení poddanství a reforma státní správy a samosprávy: štáblovické panství jako ekonomicko - správní jednotka zaniklo a Štáblovice se staly centrem velkostatku, zámek pak obydlí moderního podnikatele, věnujícího se zemědělství, lesnictví a doplňkovým aktivitám (vedle zámku vyrostl lihovar). To implicite předpokládalo jeho trvalou přítomnost ve Štáblovicích.

 

    Potřebě udržet kontinuitu rodu v situaci, kdy Viktor neměl mužského potomka, odpovídala adopce syna sestry Viktorie, roku 1846 provdané za Karla svobodného pána ze Skal a   z   Velké Lhoty. Pro jejich, a   teď i   pro svého syna Karla (1850 - 1915) Viktor získal právo užívat erb Sobků i právo psát se Sobek - Skal z   Kornic, což císař František Josef I  . potvrdil majestátem, vydaným 22. října 1880.

 

    Na tuto po všech stránkách novou situaci reagoval Karel Sobek - Skal z   Kornic radikální adaptací štáblovického zámku: nově bylo upraveno apartmá tvořené enfiládou pokojů v prvním patře jižního křídla, stěny pokryty dekorativními malby
a zámek byl vybaven novým mobiliářem. V roce 1898 byla restaurována Güntherova veduta Štáblovic a patrně i malby v kapli (místnost 14), sloužící již od roku 1755 k soukromým bohoslužbám.29 
Na sklonku 19. století byl upraven 
i park: předzámčí, dle indikační skicy z roku 1836 zastavěné provozními objekty, bylo uvolněno a   osazeno stromy 
a okrasnými rostlinami. Parter pročlenily křivolaké pěšinky, navazující na pravidelný francouzský park za zámkem. Tato osa byla podpořena výstavbou věžic na koncích bočních křídel. K této etapě náleží také výstavba opěrné zídky s kreneláží na severní straně zámku, dokonce doplněné
i o baštu, opěráků na konci severního křídla a zasypání někdejšího schodiště mezi zámkem a návsí, doloženým Güntherovou vedutou a  upravením zaklenutého sklepa se zídkou, na níž byly osazeny barokní sochy, dosud stojící v prostoru před zámkem.

 

    Tyto úpravy nebyly ovšem poslední. Krátce nato, někdy na počátku 20. století,
v  důsledku proměny panující módy - odklonu od pozdního historismu, v němž byly pojaty pokoje apartmánu a   příklonu k  secesi a  vernakulárnímu revivalu anglické inspirace - byly upraveny fasády nádvoří volnou dekorativní soustavou části fasád jižního a severního křídla a  nadokenní partie křídla východního. Do haly, někdejšího mázhauzu a   pozdně barokního průjezdu, byl umístěn nefunkční krb, fiktivní klenba doplněna dekorativní malbou a hala oddělena od chodby prosklenými dveřmi se secesizujícím hořejším segmentově ukončeným nadsvětlíkem. Prostor byl následně vyplněn sedacími garniturami. Tak se zámek přiblížil moderní vile.

 

 

    Atribuovat tyto adaptace je vzhledem k   absenci plánového a   aktového materiálu obtížné: lze uvažovat, že autorem nebo autory projektu byli - podobně jako při adaptacích jiných zámků na Opavsku v   těch letech - opavští stavitelé. Vysoce pravděpodobný je podíl Aloise Geldnera, autora historizující rekonstrukce Sobkova paláce I  . v   roce 1913 (v   té době ovšem již využívaného jako nájemní byty). Soudě dle jeho vnímavosti vůči secesi a   na straně druhé dle charakteru úprav štáblovického zámku, zdá se, že se na Štáblovicích skutečně uplatnil.

   

V této podobě setrval zámek až do roku 1945, kdy byl na základě dekretů prezidenta republiky konfiskován - Sobkové z   Kornic se usadili ve Vídni a   zámek byl využíván obcí Štáblovice. Na sklonku války bylo vážně poškozeno výbuchem granátu severovýchodní nároží, přičemž zasvé vzala kaple, byť by se o její obnově včetně malířské výzdoby uvažovalo ještě roku 1953.30 V září 1955 vypracoval architekt Karel Gajovský z Ostravy - mimochodem pověřený adaptacemi tzv. Červeného zámku v   Hradci nad Moravicí, které skutečně proběhly v   letech 1954 - 1959, projekt radikální přestavby zámeckého objektu: ve shodě s pojetím lidové osvěty v   50. letech měl být zámek vybaven sálem s promítací kabinou, situovaným na místě pokojů v  severním křídle, salony v jižním křídle sloužit kulturnímu vyžití obyvatel obce (svatby, knihovna, SSM apod.) a v parku mělo vyrůst podium pro letní divadelní představení. Vzdor časovosti Gajovského řešení je třeba podtrhnout, že projekt citlivě reagoval na skutečnost, že salony ve východním a jižním křídle tvoří nejcennější prostory zámeckého interiéru a že je třeba zachovat dispozici a  patrně - ve výběru - i  jejich dekoraci.

 

    K uskutečnění projektu přestavby na konci 50. let nedošlo, až o  deset let později - patrně v letech 1967 - 1968 - byla dle dosud neurčeného projektu výrazně změněna dispozice objektu a  zčásti i  jeho zevní tvářnost: velký sál s jevištěm byl zbudován odstraněním dělících zdí v prostoru celého 1.NP východního křídla (místnosti 28a - d  ), dále byly vyměněna okna na severním průčelí, parter křídla rozšířila prosklená veranda tvořící vstup do restaurace a nádvorní fasády byly zpurizovány.31Účelům MNV Štáblovice objekt sloužil i v 70. letech 
a po administrativnímu připojení Štáblovic k Oticím byl objekt - roku 1978 - předán k užívání Slezskému muzeu v Opavě.

 

    Léta 1978-1991, kdy zámek byl majetkem muzea, představují jedno 
z nejhorších období novodobé existence zámku: nestřežený objekt, v němž byly uloženy muzejní sbírky, byl nedostatečně udržován, do objektu začalo zatékat, nebyl patrně ušetřen ani útoků vandalů. Teto stav se prohloubil poté, co zámek byl Místním národním výborem v   Oticích prodán firmě Mikroservis Olomouc
a  následně převeden na podnikatele M  . Kupku a  A  . Musila. Nezájem o stále více chátrající a  nestřežený objekt, v  němž mj. vypuklo několik požárů a jehož části byly silně staticky narušené, vyvolal negativní ohlas u Obecního úřadu ve Štáblovicích, orgánů památkové péče a opakovanou kritickou publicistickou odezvu.32 Tento stav trval do června 2001, kdy se majitelem zámku s parkem stala akciová společnost Gold Royal Crown v Opavě.

 

 

Poznámky:

1 - Turek (1974), s. 771

2 - Prix (c.d.), s. 1.

3 - Prix (c.d.), s. 2 - 4.

4 - Prix (c.d.), s. 5.

5 - Prix (c.d.), s. 7.

6 - Prix (c.d.), s. 11.

7 - Raida (c.d.), s. 3.

8 - Hosák (1933), s. 726.

9 - Hosák (1933), s. 726.

10 - Raida (c.d.), s. 8.

11 - Raida (c.d.), s. 7.

12 - ZA Opava, Sbírka katastrálních map, inv. č. 666, list č.3. - Tamtéž, Stabilní katastr slezský, inv č. 309, karton 67, indikační skica Štáblovic.

13 - Pilnáček (1996), s. 338. - Kadich - Blažek (1899), s. 144 - 145.

14- Tesař (1924), s. 1.

15 - Raida (c.d.), op. cit. s. 18.

16 - Raida (c.d.), s. 35.

17 - Raida (c.d.), s. 58.

18 - Raida (c.d.), s. 61. - Hosák (1933), s. 726.

19 - Tichá (2000)

20 - Rieger - Malý (1870), s. 735 - 737. - Wurzbach (1877), s. 221 - 224. - Ottův slovník naučný, s. 557 - 558. - Häussler (1929) - Igálffy-Igály (1953) - Pilnáček (1996), s. 334 - 335.

21 - Zapletal (1985), s. 50.

22 - Schenková (1991), s. 15

23 - Häussler - Igalffy- Igály (1925 - 1987), s. 71.

24 - Šopák (2000), č. kat. 1.

25 - Myška (1989), s. 19 - 20. - Myška (1991), s. 26.

26 - Myška (1982), s. 15.

27 - Ens (1837), s. 164.

28 - Viz např. Schematismus für das Markgrafthum Mähren und Herzogthum Schlesien auf das Jahr 1808. Brünn, b.r., s. 219.

29 - Wolný (1862), s. 237.

30 - Tichá (2000)

31 - Štěpán (1969)

32 - Mludek (1994) - Mludek (1996a) - Mludek (1996b) - Šopák (1996)