Podrobné dějiny zámku

Ves Štáblovice je poprvé, byť nepřímo připomínána v listině vydané v Třebíči 25. ledna 1312 – jako svědek právního aktu je zde uváděn Mikuláš ze Štáblovic. Další zprávy o štáblovických lenících (opět) Mikuláši a jeho bratru Brunovi ze Štáblovic pocházejí z let 1317-1320, Ondřej ze Štáblovic je připomínán k roku 1360. 

 

Seznam jmen leníků s připomínkou existence dvora (dvorů), konkretizovaných akty manského soudu, je narušen rokem 1528, kdy je poprvé zmíněna tvrz ve Štáblovicích. Vzhledem k tomu, že roku 1528, kdy Štáblovice získali Pavel, Hynek a Václav ze Žďáru, je tvrz již výslovně zmiňována, se nabízí možnost přisoudit její vznik předchozím držitelům štáblovického léna pánům z Kovalovic – Tomáši (na Štáblovicích 1460-1476), Jiříku (1476-1492) nebo až Onši z Kovalovic (1492-1515).

 

Pro alespoň rámcové časové ukotvení vzniku štáblovické tvrze lze využít zprávy o existenci tvrzí na dalších manských statcích olomouckých biskupů v okolí Štáblovic (Moravice, Slavkov, Raduň, Jakubčovice, Hrozová, Osoblaha nebo Ketř). Výstavba těchto tvrzí probíhala zejména v rozmezí od 2. poloviny 15. století do 1. třetiny 16. století a může odkazovat na nárůst sebevědomí drobné šlechty spojený se snahou po komfortizaci bydlení.

 

Pro skutečnost, že budování tvrze lze vztáhnout k pánům z Kovalovic, lze argumentovat i tím, že tito se začali – po nabytí Štáblovic – psát Štáblovští z Kovalovic. Ve sledovaném období, tedy pro 2. polovinu 15. století, by nebylo nemožné, aby takto vyjádřený vztah vůči místu byl spojen s existencí pevného hrazeného sídla, jež jim propůjčovalo společenskou prestiž. Dále pro Kovalovice jako zakladatele tvrze hovoří i jejich společenské postavení – Tomáše, který byl sudím manského soudu olomouckých biskupů, nebo Onše, který je k roku 1493 připomínán jako dvořan českého krále Vladislava II.

 

Tvrz doplňovala areál panského dvora. Vztah panského dvora a tvrze lze považovat za klíčový – podvojnost sídla a dvora byla vykládána jako výraz rozdělení funkce hospodářské a sídelní. Opozice dvoru a tvrze byla na drobných statcích velmi častým jevem. Jako příklad analogický ke Štáblovicím lze uvést např. Milčeves (okres Louny) nebo Nové Sedlo nad Bílinou (okres Chomutov).

 

V průběhu rekonstrukce zámku po roce 2001 bylo zjištěno, že nejstarším objektem stavby je střední část východního křídla zámku. Dokladem jsou nálezy původních opěráků zdiva a také prahu původního portálu, jenž se nachází několik decimetrů pod úrovní dnešního vstupu. Výšku zdiva tehdejší tvrze nelze jistě stanovit, protože se nedochovala korunní římsa. Nejpravděpodobněji byla částečně podsklepená tvrz dvoupodlažní, nelze ovšem vyloučit možnost tří podlaží (na což by ukazovaly některé analogie). Tvrz byla obehnána úzkým dvorem se studnou, hrazením a vodním příkopem.

 

Stylové určení stavby tvrze zůstává nejasné. Tvrz byla vystavěna z místních materiálů a nedochovaly se (pokud vůbec existovaly) žádné formálně určitější prvky, které by slohové klasifikaci napomohly. Lze konstatovat, že první štáblovická tvrz zřejmě svou podobou a vystavěním korespondovala s dobovou provinční architekturou.

Goticko – renesanční objekt původní tvrze byl někdy v 60. letech 16. století rozšířen do podoby pozdně renesanční tvrze. Jádro kompozice představovala jednokřídlá tvrz protažená ve směru podélné osy o jednu prostorovou sekci na každé straně, doplněná přístavkem kuchyně, s nárožními opěráky. Zdi byly zevně i uvnitř opatřeny malovanými omítkami, zbytky omítek s pigmentem rudkové barvy se nalezly při archeologickém výzkumu v blízkosti zdi před vstupem do zámku. Stavbu obepnula úzká ostrožna vyložená štětováním a příkop s částečně omítnutou zdí, na niž navazoval kamenný most. Ten doplnila brána, patrně sestavená z tufitových bloků, které byly v průběhu barokních adaptací sekundárně využity a dodnes se zachovaly v interiéru zámku. Pro celkový výraz stavby byl podstatný barevný akord rudková – popelavě šedá – bílá, analogický malbám v interiérech.

 

Renesanční portál ze 16. století ve východním průčelí zámku – stav po odkrytí při rekonstrukci po roce 2001.

Na dnešní stavbě reprezentuje tuto stavební fázi renesanční portál odkrytý během rekonstrukce zámku po roce 2001 na průčelí stavby (severně od dnešního vstupu) a lunetové klenby v některých místnostech prvního nadzemního podlaží, dále pak některá okenní ostění a portálky mezi místnostmi do a ve sklepních prostorách.

 

Na konci 16. století tedy Štáblovicím vévodilo plně renesanční sídlo obklopené již částečně kultivovanou krajinou (zahrada).

Stavebníkem rozšířeného panského sídla byl Kašpar Rotmberk z Ketře, člen manského soudu v Olomouci. Kašpar byl na Štáblovicích dosti zaangažován – do renesanční podoby nechal přestavět zdejší kostel sv. Vavřince (dokončen v roce 1603, jak zaznamenává dochovaná znaková deska dnes vsazená ve fasádě západní stěny kostelní věže), ve kterém vytvořil rodové mauzoleum. Pískovcové náhrobníky Kašpara, jeho manželky Žofie z Fulštejna a dalších členů rodiny jsou dodnes zachovány na evangelijní straně presbytáře štáblovického kostela. Jedinečnost tohoto sepulkrálního díla korespondovala s výstavností přestavěného panského sídla ve Štáblovicích.

Třicetiletá válka znamenala pro Štáblovice konec rotmberkovské éry, období nejistoty i zkázy. Objekt pozdně renesanční tvrze byl těmito událostmi zasažen. Konkretizuje to zpráva hofrychtéře olomouckého kostela a držitele štáblovického léna Michala Bohuslava Žňovského z Korkyně, vypracovaná 20. září 1649. V ní se výslovně uvádí  “Tvrz kamenná pustá, v které velké opravy potřeba. V něj se nachází toliko stolů 5, ložnic 4, stoliček 4. Dvůr panský ve Štáblovicích jeden v něm se nachází koně robotné 4 kusy, hříbě dvouleté 1, dobytka hovězího krav dojných 15 kusů, jalovic dvouletých 4, jalovic ročních 4 , býk 1, telat letošních 2 kusy…”

 

Situace rozchváceného majetku a demoralizovaného poddanstva se konsolidovala až v 50. letech 17. století. Roku 1654 koupil Štáblovice a Mikolajice za 6500 zl. vrchní vojenský velitel Olomouce Jan Lescourant, pocházející z původně lotrinského rodu Lescourantů de la Rochelle. Jedenáct let, po které byl držitelem štáblovického léna, by bylo dostatečných nejen na úpravu hospodářských poměrů v obci, ale zejména na opravdu a přestavbu původní renesanční tvrze. Stavební aktivity prvních Lescourantů na Štáblovicích jsou dnes vcelku nejasné a byly spíše vynucené stavem, ve kterém se tvrz nacházela po třicetileté válce. Pro charakter stavby samotné zřejmě neměly podstatnější význam. Důraz byl v té době kladen spíše na zvýšení hospodářského potencionálu statku.

 

V inventáři z roku 1666 je zámek neutrálně označen jako “kamenný dům”, v němž se nachází 24 lenošek, 7 stolů, 1 dlouhá tabule, 6 postelí, 3 tucty dřevěných talířů, 9 cínových mis, 3 pekáče na ryby, dva kotly na kořalku s příslušenstvím a dvě moučnice.

 

Přesnější popis užívání a vybavení zámku máme zachován v pozůstalostním spisu Karla Ferdinanda Lescouranta sepsaného 20. května 1723. Z něj vyplývá, že štáblovický zámek měl v přízemí “ordinární světnici”, sloužící k administrativní práci majitele panství, v patře pak dva pokoje pro hosty, ložnice a místnost, sloužící dle inventáře jako zbrojnice. Z položek inventáře zaujme především 61 obrazů mezi nimi kupříkladu “selské kousky holandské” a “krajiny”, což ukazuje na poměrně honosný  příbytek, který nikterak nezaostával za mobiliářem svou architektonickou tvářností.

 

Iniciátorem rozšíření budovy štáblovického panského sídla do podoby raně barokního zámku byl ovšem zřejmě až Karel František Lescourant. Dosavadní tvrz byla západním směrem rozšířena o dvě symetrické dvoupodlažní pavilónové přístavby lehce obdélného půdorysu. Ty byly bohatě prosvětleny v přízemí jedním, v patře pak třemi okny směrem do stran, do zahrady pak v obou podlažích dvěma okny. Přístavba u křídla směřujícího k návsi byla opřena o ohradní zeď, která v té době zanikla, ačkoliv příkop nebyl ještě zcela zasypán. Původní renezanční tvrz ve Štáblovicích získala charakter barokní venkovské vily, spočívající v důsledně symetrické skladbě relativně malých celků (v tomto případně nových přístaveb) kolem osy. Osa symetrie architektonické kompozice byla prodloužena úpravou zahradního parteru.

 

Lze předpokládat, že fasády byly nově plasticky pojednány (určitá tektonika ve formě pilastrů, okenních šambrán a říms) tak, aby byl odlehčen celkový výraz budovy, nebo bylo toto členění alespoň naznačeno iluzivní malbou na fasádě.

 

Inventář z roku 1744 prozrazuje funkční využití jednotlivých podlaží: přízemí obsahovalo vestibul, odtud byl veden vstup do kaple a s ní spojené místnosti pro kaplana. V přístavbě byla situována nová kuchyň, snad již v této době provázaná se sklepem, vestavěným do původního příkopu. Na opačnou stranu příchozí vstoupil do dolní jídelny, z ní pokračoval do pokoje pro lokaje (?) a důstojnického pokoje, který byl „vedle něj“. Zdali v té době bylo již upraveno přízemí přístavby, není jasné, nelze vyloučit ani možnost, že prostor s velkými okny byl přístupný pouze zvenčí (snad sala terrena) a v roce 1744 ještě nebyl upraven. Patro pak obsahovalo předsíň, „po pravé ruce” (!) „novou jídelnu”, „obytný pokoj“ a vedle něj „zelený pokoj”, tedy prostor odpovídající 2. nadzemnímu podlaží přístavby, a další dva pokoje zmíněné inventářem (mj. dámský pokoj). Poslední prostor předpokládané tehdejší dispozice nebyl v té době ještě buď upraven nebo dokonce ani dostavěn.

 

V tomto stavu převzal štáblovické léno se zámkem roku 1745 Karel Otto hrabě Salm – Neuburg, který jej nepochybně stavebně dokončil a dořešil podobu interiérů výmalbou. Tato výmalba odpovídající pozdně baroknímu stylovému názoru 2. poloviny 18. století se do dnešních dnů dochovala ve dvou místnostech 2. nadzemního podlaží. V interiéru se z doby těchto stavebních úprav dále zachovaly záklopové stropy s malbami a opatření dveří kováním.

 

Dokončení stavebních prací můžeme spojit s pořízením soch sv. Vendelína a sv. Floriána pro předzámčí; ty zde byly umístěny – s odkazem na obtížně čitelný kryptogram v nápisu na postamentu jedné ze soch – roku 1745.

Pro léta 1759-1945 jsou Štáblovice spojeny s rodem svobodných pánů Sobků z Kornic, resp. Sobek-Skalů z Kornic. Sobkové z Kornic byli plně zaangažováni na politickém a hospodářském dění Opavska, resp. Rakouského Slezska a získali významné úřady v regionální administrativě. Vnějším symbolem tohoto zakotvení na Opavsku a vzestupu rodu byl městský palác v Opavě, označovaný jako Sobkův palác, který získal Maxmilián Jindřich Sobek z Kornic (Štáblovice mu náležely v letech 1759-1771) sňatkem.

 

Maxmilián Jindřich Sobek z Kornic nepochybně věnoval pozornost i svému sídlu ve Štáblovicích. Zřejmě někdy v 60. letech 18. století byl zámek rozšířen o dostavbu dvou symetrických bočních křídel navazujících na stávající krátké přístavby z předešlého období. Zámek tedy tvořila tři jednotraktová  křídla, která byla na nádvorní straně obepnula dřevěnou pavlačí.

 

S touto stavební akcí může souviset i listina z roku 1766, ve které olomoucký biskup schválil Maxmiliánu Jindřichovi hypotéku ve výši 15000 zlatých na zřízení dvou dvorů, protože svoje léna prokazatelně zvelebil „užitím nových semen obilí, zavedením mydlářství, koželužství a jirchářství“, obdělal polnosti a pořídil chovný dobytek, koně a ovce a také „vystavěl různé panské a hospodářské budovy a upravil další dvory i poddanská stavení…“

 

Z inventáře sepsaného v roce 1777 vyplývá, že v této době byly již stavební úpravy zámku hotovy a zámek měl podobu zachycenou na vedutě Štáblovic, Mikolajic a Uhlířova od malíře Ignáce Günthera. Dílo nesoucí letopočet 1758 (což nelze vykládat jako datum nabytí Štáblovic Sobky z Kornic) zachycuje požár lesa v pozadí veduty, ale zejména poměrně věrně zachycuje podobu zámku v 2. polovině 18. století. Lze se domnívat, že umělec, který zemřel roku 1807, vytvořil své dílo až po požáru, resp. poté, co zámek byl stavebně dokončen do vedutou doložené podoby.

Detail pohledu na zámecký areál a kostel sv. Vavřince - stav po stavebních úpravách zámku ve 2. polovině 18. století. Ignác Günter - Pohled na panství Štáblovice.

S Maxmiliánovým synem, Kajetánem Sobkem z Kornic (zemřel 1813), případě vnukem, Ignácem Sobkem z Kornic (zemřel 1832), lze spojit další zvelebování štáblovického zámku. Kajetán Sobek z Kornic byl jmenován do významných císařských hodností a zastával úřad prezidenta zemského soudu knížectví opavského a krnovského. Ve svém opavském městském paláci měl salon, který byl jedním z nejvýznamnějších kulturních ohnisek Opavy konce 18. století. Udržoval také kontakty se svobodnými zednáři.

 

Ještě před rokem 1835 byl ke stávajícímu zámku přistavěn ze strany nádvoří chodbový trakt, jenž nahradil dosavadní dřevěnou pavlač. Zámecké interiéry tak získaly novou komunikační trasu, která svým průběhem nezasahovala přímo do obytných soukromých i reprezentačních prostor.

 

Zajímavostí je, že nově přistavěné chodby poněkud vybíhaly před zahradní průčelí bočních křídel. Toto poněkud nepochopitelné a z funkčního hlediska docela nejasné řešení mělo význam v souvislosti s drobnými stavbičkami kvadratického půdorysu, posazenými do osy, vytýčené zahradními frontami bočních křídel, přičemž můžeme předpokládat, že tyto stavbičky byly provázány s rizality zídkou. Teprve teď je jasné, že smyslem vybíhání chodby do rizalitů i stavbiček bylo vytvoření svým způsobem monumentální kulisy, kterou zámek z pohledu ze zahrady dostal příhodnější šířkovou dimenzi.

 

Kajetán Sobek z Kornic nezveleboval pouze zámek samotný, pozornost věnoval i zámeckému parku, který tvořil neodmyslitelnou část každého panského sídla. O podobě zahrady a parku v této době se nezmiňuje žádný dochovaný pramen; jedinou konkrétní zprávou je záznam v inventáři z roku 1817, ve kterém je zmíněna existence oranžérie s citroníky a pomerančovníky. Kajetán Sobek z Kornic měl zřejmě zálibu v pěstování okrasných stromů. Zachoval se dokonce údaj, že věnoval sazenice lip pro roku 1798 založený městský park v Opavě.

Výřez z mapy Brouillon Karte über die aufgenomenne Feldmark bey Stablowitz....1835 durch Mathias Nawrat, Geometer. Obecní úřad Štáblovice

Když v roce 1832 zemřel Ignác Sobek z Kornic, byly jeho synovi Viktorovi (1830-1888) pouhé dva roky. Správy svého panství se mohl ujmout teprve v roce 1844 (jako čtrnáctiletý). Za dobu svého života se musel vyrovnat se dvěma výraznými změnami svého hospodářského i společenského postavení. V 70. letech 19. století vyvázal Štáblovice s Mikolajicemi a Uhlířovem ze staletého lenního svazku s olomouckým arcibiskupstvím a jeho panství se tak stalo svobodným statkem. Tato skutečnost měla nepochybně nejen právní a ekonomický dopad, ale byla spojena i s pocitem nabytí nové prestiže a nezávislosti, odpovídající nové době.

 

S tím koneckonců souvisí i zrušení poddanství a reforma státní správy a samosprávy: štáblovické panství jako ekonomicko-správní jednotka zaniklo a Štáblovice se staly centrem velkostatku, zámek pak obydlím moderního podnikatele, věnujícího se zemědělství, lesnictví a doplňkovým aktivitám (vedle zámku vyrostl lihovar). To implicite předpokládalo jeho trvalou přítomnost ve Štáblovicích.

 

Potřebě udržet kontinuitu rodu v situaci, kdy Viktor neměl mužského potomka, odpovídala adopce syna sestry Aloisie, Karla svobodného pána ze Skal a Velké Lhoty. Pro svého adoptivního syna Karla (1850-1914) získal Viktor právo užívat erb Sobků z Kornic i právo používat jméno Sobek-Skal z Kornic, což císař František Josef I. potvrdil majestátem vydaným 22. října 1880.

 

Na tuto po všech stránkách novou situaci reagoval Karel Sobek-Skal z Kornic radikální adaptací štáblovického zámku: nově bylo upraveno apartmá tvořené enfiládou pokojů v prvním patře jižního křídla, stěny pokryty dekorativními malbami a zámek byl vybaven novým mobiliářem. Na sklonku 19. století byl upraven i park. Provozní budovy velkostatku, doposud stojící v prostoru před zámkem, byly strženy a uvolněný prostor byl osazen stromy a okrasnými rostlinami. Parter pročlenily křivolaké pěšinky, navazující na pravidelný francouzský park za zámkem. Tato osa byla podpořena výstavbou věžic na koncích bočních křídel a přesunem a rozšířením hlavního vstupu do zámecké budovy. Vrata a trojdílná dekorativní mříž nového vstupu se dochovaly dodnes.

Tyto úpravy nebyly ovšem poslední. Krátce nato, někdy na počátku 20. století, v důsledku proměny panující módy – odklonu od pozdního historismu a příklonu k secesi a vernakulárnímu revivalu anglické inspirace – byly upraveny fasády nádvoří volnou dekorativní soustavou části fasád jižního a severního křídla a nadokenní partie křídla východního. Jižní a severní fasáda hlavního křídla byla pokryta falešnými sgrafity a do jižní fasády hlavního křídla byly vloženy sluneční hodiny. Pozdně barokní průjezd a mázhaus byly upraveny na obytné místnosti (fiktivní klenba doplněna dekorativní malbou) a vybaveny falešným krbem a sedacími garniturami. Zámek se touto úpravou přiblížil moderní vile.

V této podobě setrval zámek až do roku 1945, kdy byl na základě dekretů prezidenta republiky spolu s celým velkostatkem zkonfiskován – Sobek-Skalové z Kornic se usadili ve Vídni a zámek byl využíván obcí Štáblovice. Na sklonku války bylo vážně poškozeno výbuchem granátu severovýchodní nároží, přičemž byla zničena zámecká kaple. O její obnově včetně malířské výzdoby se uvažovalo ještě roku 1953, nicméně nikdy se tak už nestalo. V září 1955 vypracoval architekt Karel Gajovský z Ostravy projekt radikální přestavby zámeckého objektu: ve shodě s pojetím lidové osvěty v 50. letech měl být zámek vybaven sálem s promítací kabinou, situovaným na místě pokojů v severním křídle. Salony v jižním křídle měly sloužit kulturnímu vyžití obyvatel obce (svatby, knihovna, SSM apod.) a v parku mělo vyrůst podium pro letní divadelní představení. Vzdor časovosti Gajovského řešení je třeba podtrhnout, že projekt citlivě reagoval na skutečnost, že salony ve východním a jižním křídle tvoří nejcennější prostory zámeckého interiéru a že je třeba zachovat dispozici a patrně – ve výběru – i jejich dekoraci.

 

K uskutečnění projektu přestavby na konci 50. let nedošlo, až o deset let později (patrně v letech 1967-1968) byla dle dosud neurčeného projektu výrazně změněna dispozice objektu a zčásti i jeho zevní tvářnost: velký sál s jevištěm byl zbudován odstraněním dělících zdí v prostoru celého 2. nadzemního podlaží východního křídla, dále byla vyměněna okna na severním průčelí, parter křídla rozšířila prosklená veranda tvořící vstup do restaurace a nádvorní fasády byly zpurizovány. Účelům MNV Štáblovice objekt sloužil i v 70. letech a po administrativním připojení Štáblovic k Oticím byl (roku 1978) předán k užívání Slezskému muzeu v Opavě.

 

Léta 1978-1991, kdy byl zámek majetkem muzea, představují jedno z nejhorších období novodobé existence zámku: nestřežený objekt, v němž byly uloženy muzejní sbírky, byl nedostatečně udržován, do objektu začalo zatékat, nebyl patrně ušetřen ani útoků vandalů. Tento stav se prohloubil poté, co zámek byl Místním národním výborem v Oticích prodán soukromé firmě a následně převeden do rukou dvěma podnikatelům. Nezájem o stále více chátrající a nestřežený objekt, v němž mj. vypuklo několik požárů a jehož části byly silně staticky narušené, vyvolal negativní ohlas u Obecního úřadu ve Štáblovicích a orgánů památkové péče a opakovanou kritickou publicistickou odezvu. Tento stav trval do června 2001, kdy zámek i s parkem koupil současný majitel a následně památku zrekonstruoval.

Stavební vývoj zámku podle Nálezové zprávy z roku 2002; tvrz I. - cca 1500, tvrz II. - po 1560, zámek I.-II. - do roku 1744, zámek III. - po roce 1760, zámek IV. - před rokem 1835, zámek V. - konec 19. století.

Zdroj:

Krčmářová, Eva – Šopák, Pavel: Zámek Štáblovice. Stavebně-historický průzkum. Ataris 2001.

 

Krčmářová, Eva – Šimčík, Antonín – Šopák, Pavel: Nálezová zpráva za rok 2002, Stavebně-historický průzkum, Corrigenda et addenda. Ataris 2002.

 

Prix, Dalibor: Kostel sv. Vavřince ve Štáblovicích. Opava 2003.