„Struktura místa není strnulá a věčná. Místa se zpravidla
mění, někdy i velmi rychle. Dějiny nějakého místa by měly být jeho seberealizací. To, co zde na počátku bylo dáno jako možnost, je lidskou činností odhaleno, osvětleno a zadrženo v architektonických dílech, jež jsou zároveň stará a nová.“
Christian Norberg-Schulz: Genius loci
Zámek Štáblovice se nachází v centru obce, nedaleko obecního úřadu a kostela sv. Vavřince a tvoří jednu ze zdejších dominant. Je obklopen zámeckým parkem a v západní části francouzskou zahradou.
Zámek Štáblovice má za sebou více než pětisetletou historii, během níž zažil období prosperity i chvíle úpadku a ohrožení. V nedávné historii se ocitl téměř na pokraji své existence, ale nakonec se ho soukromému vlastníkovi podařilo zachránit a zrekonstruovat. V roce 2021 se zámek otevřel veřejnosti.
Vše důležité, co k návštěvě u nás potřebujete vědět,
najdete v Informacích pro návštěvníky.
Více informací o obci Štáblovice můžete najít zde: https://www.obecstablovice.cz
První písemná zmínka o vsi Štáblovice se objevuje v listině z roku 1312, ve které je jmenován Mikuláš ze Štáblovic. Štáblovice nebyly samostatným majetkem, ale byly součástí lenního systému olomoucké diecéze a biskup je uděloval tzv. v léno vybraným šlechticům.
Výše zmíněný Mikuláš ze Štáblovic pocházel z roku rytířů ze Štáblovic, kteří byli po generace držiteli štáblovického léna. Tito štáblovičtí páni zde sídlili na několika dvorech a později se zasloužili o výstavbu prvního štáblovického gotického kostela.
V roce 1460 byly Štáblovice uděleny v léno pánům z Kovalovic a právě s nimi je spjata stavba první tvrze ve Štáblovicích. Stála na místě dnešního zámku, dodnes tvoří jeho základ, a byla obehnána vodním příkopem a hrazením.
Po pánech z Kovalovic drželi Štáblovice páni ze Žďáru, rod Vlků z Konecchlumí a od roku 1558 Rotmberkové z Ketře. Kašpar Rotmberk z Ketře byl významnou postavou mezi místními šlechtici a doba, kdy byl pánem na Štáblovicích, se nesla ve znamení náboženských (štáblovický lid vedl k luteránství) i stavebních změn – nechal vystavět nový renesanční kostel s hranolovou věží a také přestavěl původní tvrz do pozdně renesanční podoby. Dodnes je ve východním průčelí zámku zachován renesanční portál z té doby. Očím návštěvníků je ovšem skryt – později byl totiž zazděn.
Éra Rotmberků z Ketře na Štáblovicích byla ukončena událostmi třicetileté války, která se výrazně podepsala i na stavu zdejšího panského sídla. Tvrz nebyla ušetřena následků válečného dění, zpustla, zřejmě byla i poškozena. V držbě Štáblovic se během té doby vystřídaly rody ze Samogy a Žňovských z Korkyně.
Opravy se tvrz dočkala až za Lescourantů. Janu Lescourantovi byly Štáblovice uděleny u léno roku 1654 a v rukou jeho potomků zůstaly téměř jedno století. První Lescourantové na Štáblovicích se snažili poměry na panství konsolidovat, a to nejen hospodářsky, ale také nábožensky (postupná rekatolizace obyvatelstva). Ve 40. letech 18. století došlo i na stavební úpravy samotného zámku, kdy byl rozšířen o dvě krátká kolmá křídla směrem k západu.
V době slezských válek změnilo štáblovické léno svého držitele, kterým se v roce 1745 stal Karel Otto hrabě Salm-Neuburg. Karel Otto dokončil raně barokní úpravy zámku, jenž postupně získal charakter barokní venkovské vily obklopené zahradou.
Už v roce 1759 ale Štáblovice spolu s Mikolajicemi a Uhlířovem přešly do držby svobodných pánů Sobků z Kornic, kteří byli pod jménem Sobek-Skalové z Kornic zdejšími pány až do roku 1945. Ještě do konce 18. století byla obě boční křídla zámku prodloužena. Tehdejší podobu Štáblovic spolu se zámkem a kostelem zachytil malíř Ignác Günther na votivním obraze dnes uloženém ve Slezském zemském muzeu.
Během 19. století bylo štáblovické panství vyvázáno z lenního svazku s olomouckým biskupstvím. Zámek samotný prošel už pouze menšími stavebními úpravy spočívajícími v dostavbě chodeb a později také vížek na koncích bočních křídel. Zámecký park byl upraven do podoby anglického parku a zámek získal charakter venkovské aristokratické rezidence.
V roce 1945 byl zámek poškozen válečnými událostmi, štáblovický velkostatek byl zkonfiskován, zámek předán do rukou obce, která jej začala využívat pro různé účely (např. úpravy jako společenský sál, restaurace, moštárna, klub SSM apod.), později zde byl i muzejní depozitář. Zámek byl v té době vystaven nedostatku jakékoliv větší péče a útokům vandalů. Tento stav trval i v 90. letech za už soukromých vlastníků. Teprve v roce 2001 se zámek dočkal záchrany v podobě nového soukromého vlastníka, který ho zrekonstruoval, a to do podoby odpovídající jeho stavu z přelomu 19. a 20. století.
Obecně lze říci, že středověká tvrz představovala opevněné sídlo nižšího šlechtice a bývala situována v centru nebo v těsné blízkosti vesnické zástavby a společně se svým hospodářským zázemím.
První písemná zmínka o tvrzi ve Štáblovicích pochází z roku 1528, ale tvrz jistě vznikla již dříve, nejpozději kolem roku 1500 za pánů z Kovalovic.
Původní tvrz je dodnes součástí stavební hmoty zámku, konkrétně jeho východního křídla. Tvrz byla obklopena úzkým dvorkem a obehnána hrazením a vodním příkopem. Jednalo se zřejmě o dvoupodlažní stavbu kosodélného tvaru a nejasného slohového určení. Lze předpokládat, že měla spíše charakter rustikální provinční stavby vytvořené z místního stavebního materiálu. Její hlavní funkcí měla být ochrana před nepřízní počasí a před nepřáteli.
Tvrz byla součástí panského hospodářského dvora, jenž se rozprostíral východním směrem.
Autor barevné kresby: Ing. arch. Pavel Šimeček, 2021
Ve 3. třetině 16. století, za Kašpara Rotmberka z Ketře, byla původní tvrz rozšířena o dvě prostory na každé straně podélné osy (tedy na jihu a na severu) a dnes tvoří celé východní křídlo zámku. Nároží stavby byla zpevněna opěráky. Exteriér i interiér stavby byl opatřen malovanými omítkami (v přírodních odstínech bílé, popelavě šedé a rudkové-červenohnědé). Zachován byl vodní příkop, který překlenul kamenný most doplněný bránou. Do tvrze byl proražen nový vstup osazený renesančním portálem, jenž byl objeven během rekonstrukce zámku. Tento portál byl na konci 19. století zazděn a nahrazen dnešním vstupem. Renesanční portál je ve zdivu východního průčelí zámku dodnes zachován, očím návštěvníků zůstal ale stavebně skryt.
Rotmberkovskou stavební úpravou získala původní tvrz charakter plně renesančního panského sídla, odpovídajícího snaze po komfortizaci bydlení i zvýšené potřebě sebeprezentace jejího majitele.
Zdroj černobílé obrazové přílohy: Krčmářová, Eva – Šopák, Pavel: Zámek Štáblovice. Stavebně-historický průzkum. Ataris 2001.
Autor barevné kresby: Ing. arch. Pavel Šimeček, 2021
Po konci třicetileté války, během níž bylo celé léno i renesanční zámek vystaveny válečným událostem, bylo třeba provést nejprve stavební opravy zámku. Tyto poválečné adaptace zřejmě neměly na charakter samotné zámecké stavby výraznější vliv. Teprve ve 30. až 40. letech 18. století, za posledního držitele Štáblovic z rodu Lescourant a pak za hraběte Salm-Neuburg, byla do té doby jednokřídlá zámecká budova rozšířena o dvě krátké kolmé přístavby směrem k zahradě. Fasády zámku byly zřejmě zdobeny tektonicky nebo malbou, která měla tektoniku znázorňovat. Zanikla také stará ohradní teď tvrze a příkop obklopující tvrz. Renesanční zámek se tak postupně proměňoval v barokní venkovskou vilu, v té době zřejmě užívanou sezónně.
Hlavním pravidlem v tehdejší architektuře byla symetrie a skladba architektonických celků kolem osy. Tato osa byla v případě Štáblovic prodloužena i úpravou zahradní části areálu. Součástí úpravy okolí samotné stavby bylo také osazení dvou barokních soch – sv. Vendelína a sv. Floriána do prostoru před zámkem.
Zdroj černobílé obrazové přílohy: Krčmářová, Eva – Šopák, Pavel: Zámek Štáblovice. Stavebně-historický průzkum. Ataris 2001.
Autor barevné kresby: Ing. arch. Pavel Šimeček, 2021
Štáblovické léno společně s Mikolajicemi a Uhlířovem získal v roce 1759 Maxmilián Jindřich svobodný pán Sobek z Kornic. Zřejmě už v 60. letech 18. století došlo k dalším významným stavebním úpravám zámecké budovy. K dosavadním krátkým bočním křídlům zámku byly přiřazeny nové přístavby a křídla tak byla prodloužena do dnešní podoby. Delší boční křídla bylo nutné propojit vnější komunikační cestou, kterou se stal dřevěný ochoz na nádvorní straně zámeckých křídel. Tento ochoz byl nejpozději ve 30. letech 19. století nahrazen zděnou chodbou na úrovni obou nadzemních podlaží. Na dostavbu zámku navazovala také nově posazená střecha a hodinovou věžičkou. Fasáda byla zřejmě rozčleněna štukovou výzdobou a okenní otvory byly opatřeny barokními kovanými mřížemi, z nichž některé se na zámecké budově dochovaly dodnes.
Tuto podobu zámku na své vedutě štáblovického panství zachytil malíř Ignác Günther.
S touto stavební etapou zámku souvisí i dokončení architektonizované zahrady navazující na zámecké nádvoří a pokračující západním směrem. Později byla tvář zámku obrácená k zahradě ještě v duchu dobové kulisovité dekorativní architektury doplněna o drobné stavbičky, mající při pohledu na zámek ze zahrady vytvořit monumentálnější dojem ze stavby. V zahradě v té době také stála oranžérie s citroníky a pomerančovníky.
Zámek se tak stal důstojným barokním sídlem významného regionálního šlechtice a čelního představitele zemských úřadů.
Zdroj černobílé obrazové přílohy: Krčmářová, Eva – Šopák, Pavel: Zámek Štáblovice. Stavebně-historický průzkum. Ataris 2001.
Autor barevné kresby: Ing. arch. Pavel Šimeček, 2021
Nejvýraznější stavební změnou, kterou prošel exteriér zámku v době od konce 70. do počátku 90. let 19. století bylo přistavění věžič zakončujících boční křídla, zvětšení okenních otvorů ve druhém nadzemním podlaží jižního a východního křídla a úprava vstupního portálu, kdy byl původní renesanční vstup zazděn a nahrazen jižněji probouraným velkorysejším vstupem korunovaným plastickým erbem svobodných pánů Sobků z Kornic, resp. Sobek-Skalů z Kornic. Také interiér zámku prošel dobovými úpravami směřujícími k většímu pohodlí užívání a zvýšenému nároku na reprezentační funkci prostor. Do roku 1891 bylo také provedeno přeřešení zámeckého parku, a to stržením původních hospodářských budov velkostatku v prostoru před zámkem a výsadbou anglického parku. V následujícím období ještě doznala úprav střecha (vložením vikýřů) a fasády zámku. V duchu neorenesanční inspirace byly části fasád hlavního křídla zámku opatřeny imitací sgrafita s vloženými slunečními hodinami (v jihovýchodním nároží) nebo štukového rámu pro freskovou malbu (severní průčelí východního křídla).
Zdroj černobílé obrazové přílohy: Krčmářová, Eva – Šopák, Pavel: Zámek Štáblovice. Stavebně-historický průzkum. Ataris 2001.
Autor barevné kresby: Ing. arch. Pavel Šimeček, 2021
Válečné události a stavební úpravy ve druhé polovině 20. století zanechaly svého času na budově zámku své jasné stopy. V roce 1945 byl zámek poškozen bojovými akcemi a poté jako konfiskát různě uzpůsobován využití ze strany majitele – obce. Ve 2. nadzemním podlaží byl přes celé východní křídlo zbudován společenský sál a byl tak setřen původní charakter prostoru. Ostatní prostory byly přizpůsobovány dalším účelům (klubovna SSM, prostory MNV, ZŠ aj.) – často bez ohledu na památkovou hodnotu stavby. V severním křídle byla zbudována restaurace a moštárna, proraženy nové vstupy a přistavěna prosklená veranda a rampa, které značně degradovaly historické průčelí. Udržovací práce na budově zámku byly omezeny pouze na nenutnější opravy, v 90. letech 20. století už do zámku nebylo nijak investováno. Stejně tak bylo přistupováno i k zámeckému parku. Od roku 2001 byl zámek novým majitelem rekonstruován. Dnešní podoba zámecké budovy odpovídá jejímu stavu na přelomu 19. a 20. století.
Staletími komponovaný podkovovitý blok patrové zámecké budovy dnes představuje celistvé architektonické dílo svébytné identity. Kompoziční pravidla uplatňována dobovými staviteli pouze dotvářela předchozí stav s pochopením pro krajinný kontext.
Autor barevné kresby: Ing. arch. Pavel Šimeček, 2021
Sobkové z Kornic:
Sobkové patřili k jednomu z nejstarších slezských rodů. Psali se podle vsi Kornice, ležící nyní v Polsku mezi Ketří a Ratiboří. Často predikát „z Kornic“ nahrazovali určením aktuální majetkové držby (např. z Ohrazené, Dubovce, Ropice atd.) a byli usedlí hlavně na Těšínsku, Ratibořsku, Opolsku, Osvětimsku, ale také na Opavsku. V roce 1637 byl rod povýšen do stavu svobodných pánů a v roce 1716 byla jedna linie rodu povýšena do hraběcího stavu. Štáblovičtí Sobkové z Kornic pocházeli z větve svobodných pánů. Erb svobodných pánů Sobků z Kornic: V červeném štítu je zlatý antonínský kříž, stojící na třech zlatých stupních. Vodorovné břevno kříže je na obou koncích zakončené zlatou koulí. V literatuře se uvádí, že by mohlo jít o stylizované vyobrazení lisu. V klenotu je rostoucí muž bez rukou s knírem a vousem. Muž je oděn červeně, se stříbrným límcem, se zlatými knoflíky a přepásaný zlatým pásem. Na hlavě má červený klobouk se stříbrnou krempou. Přikrývadla jsou červeno-zlatá. Sobkové z Kornic vlastnili štáblovický zámek od roku 1759 do roku 1945. Během této doby zámek postupně zvětšovali a zvelebovali.
Rodokmen má podobu série přeložených papírových listů z tvrdého kartonu, na kterých jsou pod záhlavím s erby popisovaných osob kaligraficky vyvedeny jejich životopisné údaje. Jednotlivé větve rodu členěné podle sídel pak zřejmě autor usiloval zpracovat do genealogického rozrodu stylizovaného do podoby košatícího se stromu. Autorem tohoto díla je Franz Josef Häussler, který tvořil malbu v roce 1928, ale stejně jako psaný rodokmen její popisnou část nedokončil. Rodokmen lze zhlédnout v Slezském zemském muzeu v Opavě. Ústředním motivem kolorovaného rodokmenu je listnatý strom (zřejmě dub) nesoucí rozrod Sobků od Maxmiliána Heinricha svobodného pána Sobka z Kornic (1704-1771) po bezdětného Viktora svobodného pána Sobka z Kornic (1830-1888). Ten adoptoval svého synovce Karla svobodného pána ze Skal a Velké Lhoty, od něhož pokračuje linie pod jménem Sobek–Skalů až po Häusslerovy současníky (Viktorin svobodný pán Sobek-Skal, nar. 1887). K manželským dvojicím přiřadil autor vždy erby příslušných osob. Z jednotlivců uvedených na zde představeném rodovém stromě můžeme nalézt v Häusslerově archivní pozůstalosti ze Sobků Maxmiliána Heinricha, Josefa Karla Maxe, Marii Terezii (v malbě uvedena jako Marie Anna), Kajetána Josefa, Ignatze, Frantzisku a Louisu (Aloysii), doplněné o Karla svobodného pána Sobek-Skala. Levý dolní roh malby vyplňuje budova Sobkova paláce v Opavě na dnešní Masarykově ulici, vpravo dole je zpodobněn sobkovský zámek ve Štáblovicích v pohledu ze zámecké zahrady.
Během válečných let zámek značně utrpěl, v podstatě zbořena byla kaple v přízemí. Ještě v roce 1953 se plánovala její obnova. Po válce měla sloužit jako obřadní síň a její původní malba měla být obnovena, ale k opravě nedošlo. Zároveň měl být postaven v severním křídle v prvním patře sál s jevištěm a kabinou pro promítání, s východem na barokně sklenuté schodiště. Roku 1969 skutečně k adaptacím došlo. Byly vybourány příčky, zazděny některé dveřní otvory a odstraněna dveřní křídla, zároveň byla zavedena elektroinstalace. Nad jevištěm, které se stále nachází v severovýchodním rohu zámku, byl původně trámový strop, který byl nahrazen dřevěným bedněním, sololitovými deskami a rohoží. Již v roce 1986 však byla stropní konstrukce nad jevištěm v katastrofálním stavu.
V březnu roku 1986 bylo dokončeno v přízemí severního křídla pohostinství a moštárna, s terasou a posezením venku. Byly proraženy dveřní otvory a přistavěny veranda a rampa. Prosklený přístavek a nové dveře do moštárny s luxfery byly realizovány bez vědomí památkového úřadu.
Po roce 1945 také došlo k několika dílčím úpravám zámku. Do průčelí zámku na dvoře bylo vsazeno roku 1968 okno nevhodného formátu a byla opravena dvorní fasáda. Obvodové zdivo vedle verandy, které přiléhá ke vstupní části severního křídla, je také spolu s nadezdívkou pod obvodem krovu nové. Po pádu stromu na střechu jižního křídla bylo nutno v roce 1988 položit novou krytinu. Zároveň byly oplechovány také věžičky pozinkovaným plechem. Krov v levém křídle byl s výjimkou vazních trámů postaven znovu.
Místnosti v zámku sloužily po válce k mnoha účelům. Jak již bylo naznačeno, část prostor sloužila jako divadlo, pár let používal místní Národní výbor některé místnosti, jedna byla upravena jako obřadní. K pohostinství patřilo ještě několik místností v severním křídle v přízemí a části hlavní budovy. V roce 1977 zde sídlil místní rozhlas, od roku 1978 vlastnilo Slezské zemské muzeum dvě místnosti v prvním patře jižního křídla, používané jako depozitáře. Dvě místnosti na zámku v prvním patře měla také pronajaty Základní škola Štáblovice. Před rokem 1988 byla v prostoru na levé straně hlavního křídla klubovna Socialistického svazu mládeže.
Současný majitel koupil zámek v roce 2001 ve stavu vyžadujícím bezodkladnou rekonstrukci. Ta byla také ještě téhož roku zahájena a vyžádala si několik let stavebních prací. Rekonstrukce byla prováděna za použití dobových materiálů a postupů; záměrem majitele bylo také zachovat maximum původních dochovaných prvků.
Níže se můžete podívat na fotografie z průběhu rekonstrukce.
Počátek rekonstrukce, pohled na zámek od západu, 2002
První rok rekonstrukce, pohled na jihozápadní nároží zámku, 2002
Rekonstrukce zámku, pohled na západní průčelí zámku, 2002
Rekonstrukce zámku – severní průčelí, 2003
Pohled na severní průčelí zámku se zbytky pseudosgrafitové výzdoby, 2003
Východní průčelí zámku, odkrytá korunní římsa, 2003
Chodba v prvním patře, 2003
Průhled prvním patrem východního křídla, 2003
Odkrytá korunní římsa obvodového zdiva starší stavební fáze zámku, 2003
Odkryté podlahové zásypy v místnosti prvního patra zámku, 2003
Detail barokní okenní mříže, 2003
Zbytky trámů, které nesly původní dřevěnou pavlač, v podlaze chodby první patra zámku, 2003
Odkrytá starší dekorativní výmalba interiéru, 2003
Postup rekonstrukce místností v prvním patře zámku, 2003
Postup rekonstrukce místností v prvním patře zámku, 2003
Průhled místnostmi prvního patra, 2003
Stavba konstrukce pro znovuzaklenutí zámecké kaple, 2003
Místnost původní barokní kuchyně se schody do sklepení, 2003
Instalace stropních trámů prvního patra zámku, 2003
Zámecký park, 2003
Stav rekonstrukce zámku při pohledu ze západu, 2003
Sesazená hodinová vížka, 2003
Stav oprav fasád zámku, pohled na západní průčelí, 2004
Práce na obnovení francouzské zahrady, 2006
Pohled na severní průčelí zámku, 2006
Pohled na východní průčelí zámku před dokončením zdobných prvků fasád, 2009
Pohled na západní průčelí zámku, 2009
Dokončování detailů fasád východního průčelí zámku, 2009
Výsadba nových stromů do zámeckého parku, 2009
Osazování francouzské zahrady, 2009
Úpravy fasády severního průčelí zámku, 2010
Zámecká kaple ve Štáblovicích je zmiňována v první polovině 18. století, tedy v době, kdy držiteli štáblovického léna byli příslušníci rodu Lescourant. V roce 1723 vybavila baronka Eleonora Lescourantová zámeckou kapli oltářem, obrazy a sochami a ještě téhož roku žádala olomouckého biskupa o udělení mešní licence. Kardinál Schrattenbach udělil licenci pro konání mší v zámecké kapli v únoru 1724 na dobu 7 let a od té doby byla tato licence pravidelně obnovována až do poloviny 20. století.
Další zmínky pochází z inventáře po zemřelém Františku Karlu z Lescourantu ze dne 29. února 1744, kde je kaple uváděna jako jedna místnost v zámku („V kapli se nacházelo: stříbrný pozlacený kalich a paténa se znakem Grutschreibernu a Lescourantu, futrál na kalich, mešní kniha, bursa, purifikatoř, corporalia, alby, humeralia, cingula, polštář pod mešní knihu, misál, cínové svícny na oltář, džbánečky na květiny, dřevěný kříž, Salvator s dvěma anděly v pozlaceném rámu, tabulky na oltáři, obrazy za modrým sklem, mešní zvoneček, měděný kotlík na svěcenou vodu. Kaple byla vymalována al fresco.“), a poté k roku 1793: „Roku 1793 byly biskupem v kapli povoleny mše: 1793, 6. září obdržel Kajetán svob. p. Sobek, pán na Štáblovicích od olomouckého prvního arcibiskupa Antonína Theodora hraběte Coloreda fakultu, že může býti v oratoři zámku jeho Štáblovském každodenně obětována mše svatá, při níž mohou býti přítomni jen jeho vznešená rodina a její hosté a nejnutnější služebnictvo. Vyminuty jsou svátky: Narození, Vzkříšení Páně, Sv. Ducha a Božího Těla.“
Zámecká kaple byla v 19. století hned dvakrát využívána pro sloužení mší pro celou ves v době, kdy byl rekonstruován štáblovický kostel. Dveře kaple musely být otevřeny a lid se shromažďoval v hale a přilehlých prostorách zámku, aby mohl během mše slyšet i vidět sloužícího kněze. Tento fakt potvrdil také štáblovický rodák páter Petr Tesař, který zde působil jako ministrant.
V době zahájení rekonstrukce zámku (po roce 2001) nebylo již vůbec patrné, kde byla kaple v budově umístěna. Byla poškozena válečnými operacemi koncem 2. světové války (zničena byla veškerá barokní výmalba, téměř všechno vybavení, poškozena byla i klenba) a přestože se o jejím dalším využití po válce uvažovalo, nikdy nebyla obnovena.
Podle svědectví místní pamětnice se kaple údajně nacházela v přízemní rohové místnosti v levé části hlavní budovy – tam, kde na ni navazuje severní křídlo. Přístup do ní byl umožněn po asi třech schodech z vjezdu hlavního křídla. Tento vstup byl později zazděn. Toto svědectví se později podařilo potvrdit i díky dohledanému obrazovému materiálu (fotografie obytné haly, na které je zachycen vstup do kaple s kropenkou). Zasvěcení kaple není známo.
Výmalba kaple se do dnešních dnů nedochovala, přesto je patrné, že zde byla, již ze zmíněného inventáře z roku 1744 o typu malby. Malby barokního původu pocházely pravděpodobně z první poloviny 18. století. Ještě před zničením kaple byly vyfotografovány opavským fotografem Rudolfem Chodurou v květnu 1944 a fotografie byly uloženy v Umělecko–historickém oddělení Slezského zemského muzea. Okopírovaná fotografie evangelisty Jana ve fotografickém oddělení SZM je uvedena jako stropní freska, bez určení autora.
Fotografie výmalby kaple zachycují v oválných rámech evangelisty stojící na oblacích se svými typickými atributy. V jedné ruce mají pero, kterým zapisují svá evangelia. Proto je součástí obrazů Marka, Matouše a Jana kniha. Lukáš v levé ruce drží obraz, zřejmě Panny Marie, kterou snad namaloval jako první. Marek je znázorněn se lvem, jehož podoba svědčí o neznalosti tohoto zvířete barokním malířem. Matouš je zde navštíven andělem, který symbolizuje polidštění člověka. Lukáš má po pravém boku býka (symbol obětní smrti), Jan, zobrazený bezvousý, se dotýká levou rukou orla, představujícího Kristovo nanebevstoupení.
Obsah páté fresky je nejasný. Jedná se zřejmě o navštívení Zachariáše a Alžběty Pannou Marií a Josefem. Obraz je zachycen jako žánrový výjev, osoby se nacházejí v blíže neurčitelné stavbě se zábradlím, malým psíkem a další mladou ženskou postavou nesoucí na hlavě košík, obsahující pravděpodobně dary. Obraz může naznačovat, že Marie i Alžběta jsou těhotné, protože Alžběta ukazuje sobě i Marii na břicho. Podle bible Alžběta totiž otěhotněla ve velmi pozdním věku. V případě manželského páru malý pejsek u nohou žen poukazuje na manželskou věrnost.
Obraz Ignáce Günthera
Rozměrná olejomalba na plátně zobrazuje z ptačí perspektivy vedutu štáblovického panství, přičemž v popředí je zachycena obec Uhlířov, v pozadí Mikolajice, ve středu je situováno centrum dominia – Štáblovice. Pozemskou sféru od nebeské odděluje horizontála kupovitých mračen, na nichž se vznáší skupina světců.
Podle výkladu dr. Marie Schenkové je na středové ose vyobrazen sv. Florián ve zbroji, který je po obou stranách doprovázen vždy trojicí světeckých figur, po levé straně sv. Jan Nepomucký, sv. Notburga a sv. Vendelín, vpravo pak sv. Barbora, sv. Isidor a sv. Antonín Veliký.
Jiný výklad podává prof. Ludwig Igálffy von Igály ve svém rukopisném díle o rodině Sobků z Kornic – centrální postavou je sv. Florián, nalevo je tento světec doplněn postavou sv. Jana Nepomuckého a mužem a ženou reprezentujících selský stav. Napravo pak muž a žena v římské zbroji s palmovými ratolestmi jsou Maxmilián Sobek z Kornic a jeho choť Karolina rozená Rogojská. Zcela napravo je pak údajně spodobněn štáblovický farář.
Vrchol kompozice uzavírá zářící Boží oko. Sv. Florián vylévá vodu z vědra, jejíž proud směřuje do prostoru nad štáblovickým zámkem. Obraz je pravděpodobně namalován jako díkůvzdání za ochranu vsi, zámku a kostela před požárem, který propukl v lese blízko Štáblovic.
Erb situovaný na středové ose nad dolním okrajem obrazu, zlatý vinařský lis v červeném poli a klenot v podobě muže bez rukou patří rodu svobodných pánů Sobků z Kornic; identifikuje vlastníka panství – pravděpodobně Maxmiliána Jindřicha Sobka z Kornic, který byl zřejmě i objednatelem díla. Veduta nese vročení 1758, nicméně zachycuje podobu zámku až po jeho dostavbě v 60. letech 18. století.
Malířská kopie obrazu Panny Marie Zašovské se nacházela v zámecké kapli ve Štáblovicích u Opavy. Dnes dílo již neexistuje, protože zámek byl za druhé světové války silně poškozen a velká část zámeckého zařízení byla poničena nebo se ztratila. Zřejmě jediná zmínka o podobě obrazu se nám zachovala v knize místopisce Adolfa Bayera.
Štáblovický obraz tedy zůstává záhadou. Hmotně již neexistuje a nezachovaly se nám k němu žádné historické prameny. Obraz mohl být malovaný podle nějaké tehdy již známé rytiny. Jak se obraz dostal do Štáblovic, neříká ani dochovaný inventář. Otevřenou otázkou zůstává i to, zda mohl být vlastníkem obrazu rod Sobků z Kornic.
Na fotografii zachycující stav severního průčelí zámku poničeného válečnými událostmi v roce 1945 je rozeznatelné, že se i tehdy v šambráně nacházela freska s Pannou Marií.
Po kompletní rekonstrukci zámku se obraz Zašovské Panny Marie vrátil aspoň na fasádu zámku.
Ve východní části jižního průčelí zámku byly během posledních větších stavebních prací na fasádě zámku na přelomu 19. a 20. století vytvarovány také sluneční hodiny. Přečkaly degradaci fasád, během rekonstrukce byly opraveny a dnes opět v plné kráse ukazují čas.
Socha sv. Floriána
Tato barokní socha se nachází v těsné blízkosti zámku, před průčelím hlavní budovy, v zídce navazující na severovýchodní nároží zámku. V zídce je zabudován hranolový sokl, v horní části profilovaný, na který navazuje další hranol s téměř zcela odřeným erbem uprostřed. Podstavec ukončuje profilovaná krycí deska s malým soklem.
Florián je oblečen ve svém typickém oděvu římského vojáka v kontrapostu pravé nohy. V levé ruce drží svinutou korouhev, druhá ruka lije vodu na hořící dům. Tento atribut napovídá, že svatý Florián byl především ochráncem před ohněm a později obecně patronem hasičů (jinak také kominíků, sládků, bednářů nebo kovářů).
Soše v době zahájení rekonstrukce zámku chyběla dolní končetina a hlava. Obnovena byla v roce 2014 MgA. BcA. Tomášem Skalíkem.
Socha sv. Vendelína
Ve stejné zídce jako socha sv. Floriána, ale blíže k zámku, se nacházel jiný podstavec bez sochy, dnes již se sochou. Skládá se z profilovaného hranolu a profilované desky, kterou nese vložený jednoduchý hranol erbem hrabat Salm-Neuburg (popis erbu: štít je čtvrcený, první a čtvrté pole (červené) znázorňuje rodový znak, mezi devíti (stříbrnými) křížky (3+3+3) jsou dva stojící lososi s hlavami dolů, v druhém a třetím poli (stříbrné) jsou (červení) gryfové, držící v předních tlapách zajíce, na klenotu se nachází obě znamení ze štítu – dva lososi a gryf se zajícem, stojící na koruně).
V době Salm-Neuburgů na podstavci zřejmě stála socha, dnes nezjistitelná. Za panství Sobků na něj ale byla umístěna socha svatého Vendelína, patrona sedláků, pastýřů a ovčáků. Vendelín byl do Štáblovic přenesen ze stejnojmenné osady, přičleněné ke Štáblovicím. Na přelomu tisíciletí leželo torzo sochy mezi podstavcem a zámkem, a úlomek levé bosé nohy s ovečkou a se zbytkem oděvu byly jejími pozůstatky. Dnes je již socha obnovena MgA. BcA. Tomášem Skalíkem a v roce 2014 byla vrácena zpět na své místo. Vendelín je zde představen v mnišském oděvu, na hlavě má světec klobouk s rovnou střechou.
Již v barokní době byla jako prodloužení osy zámku a francouzské zahrady vysazena směrem k vrchu zvanému Skalka lipová alej. Staré lípy zde stály až do roku 2020, kdy bylo rozhodnuto o jejich vykácení. Následně byly na stejném místě vysazeny lípy nové, které snad za pár desítek let budou stejně důstojně jako jejich předchůdkyně provázet při procházce směrem k vrchu Skalka.
Na konci aleje v zalesněné části vrchu dodnes stojí kamenná lavice. Když byste se na ni posadili a prohlédli skrz zeleň, otevřel by se vám pohled do krajiny, který si v minulosti dost možná vychutnávali i šlechtičtí majitelé štáblovického panství.
Alej v 1. polovině 20. století
Alej v roce 2008, pohled k vrchu Skalka
Alej v roce 2008, pohled k vrchu Skalka
Alej v roce 2008, pohled k zámku
Torza lip vykácené aleje, podzim 2020
Nově vysazená lipová alej, pohled k vrchu Skalka, podzim 2020
Nově vysazená lipová alej, pohled k zámku, podzim 2020
