Viktorín

Nádherné apartmá s úžasným výhledem

Apartmá Viktorin nese jméno muže, jehož osudy byly se štáblovickým zámkem silně spjaty – byl totiž jeho posledním šlechtickým majitelem.

Vybavení apartmánu:

  • celková plocha 61m²
  • výhled přímo na francouzskou zahradu
  • vlastní balkón
  • vlastní koupelna
  • kávovar Nespresso

Příběh pokoje

Viktorin se narodil v lednu 1887 jako mladší dítě Karla barona Sobek-Skal z Kornic, majitele panství Štáblovice, Mikolajice a Uhlířov, a jeho manžely Gisely, rozené baronky ze Spens-Booden. Vystudoval opavské gymnázium, ve studiích pokračoval na vídeňské univerzitě. Oborem Viktorinova studia byla práva a státní vědy, zřejmě pro něj byla zamýšlena úřednická kariéra – vždyť jeho dědeček, Alois baron ze Spens-Booden, dosáhl těch nejvýznamnějších úřednických postů – byl moravským místodržícím a ministrem spravedlnosti pro Předlitavsko.

Během studií absolvoval Viktorin i vojenskou službu. Protože už od mala jezdil na koni, bylo jezdectvo jasnou volbou – Viktorin sloužil u dragounského regimentu č. 15 Arcivévoda Josef. V roce 1914 narukoval s hodností poručíka do první světové války. Téměř celou ji strávil v poli, na ruské a srbské frontě. Jeho návrat domů ale zdaleka nebyl idylický. V roce 1914 mu zemřeli oba rodiče, v roce 1918 i jediná sestra. Jeho pozice v nové československé republice nebyla jednoduchá. Byl šlechticem a šlechta v době první republiky přišla o své výsadní postavení, ve válce bojoval za císaře pána a tedy přeneseně i za zachování starých pořádků nepřejících české samostatnosti. V důsledku pozemkové reformy zavedené novou republikou ve 20. letech 20. století přišel štáblovický velkostatek o značnou část půdy a tedy i zdrojů a začal se postupně zadlužovat.

Viktorin se ale přizpůsobil novým poměrům jak v Československu, tak ve Štáblovicích. Stal se prvorepublikovým nadporučíkem v záloze, ve svých rodných Štáblovicích se podílel na správě obce, byl členem zastupitelstva, přispíval obci i potřebným – místním chudým, dětem. Místní lidé se něho vždy vzpomínali v dobrém, v obecní kronice je vyzdvihována jeho dobrosrdečnost a šlechetnost. Dobročinné aktivity a podporu potřebným vykonával také jako prvorepublikový člen opavského Rotary klubu.

Z jeho vojenských záznamů víme, že Viktorin byl cyklista – na jedné historické fotografii zámku je před jeho hlavním vstupem zachyceno opřené pánské kolo… možná bylo právě Viktorinovo. Byl také milovníkem aut – sám řídil svůj vůz Praga Alfa, dokonce se stal viceprezidentem Moravsko-slezského automobilového klubu. Tento automobilový klub založil dodnes existující závod Ecce homo.
V roce 1924 se v kostele sv. Ducha v Praze Viktorin oženil s Innou Andrejevnou Somov, ruskou šlechtičnou, jejíž rodina emigrovala z Ruska na západ zřejmě po vzniku Sovětského svazu. Viktorin s Innou neměli vlastní děti, proto se Viktorin rozhodl adoptovat Innina synovce Vjačeslava, jenž na štáblovickém zámku od útlého dětství jako poloviční sirotek vyrůstal. Vjačeslav získal nové příjmení Sobek-Skal z Kornic a měl se stát dědicem a pokračovatelem rodu. Pod jménem Viktor Sobeck-Skal und Kornitz žil až do roku 2010 v Německu.

Na konci 30. let, v atmosféře blížící se války, nakonec Viktorin vstoupil do NSDAP. Motivem tohoto kroku byla zřejmě snaha ochránit svou rodinu – manželku a adoptivního syna, oba ruské národnosti. Po dobu 2. světové války zastával ve Štáblovicích post starosty. Nad místními lidmi držel ochrannou ruku, mnoho z nich mu mohlo děkovat na to, že na ně nedosáhly tehdejší represe. Během osvobozovacích bojů na jaře roku 1945 byl štáblovický zámek poničen válečnými událostmi.

Po konci války na Viktorina a jeho majetek dopadly Benešovy dekrety – veškerý majetek mu byl zkonfiskován, on sám byl převezen do pracovního tábora v Opavě a v roce 1946 musel svou vlast opustit. Zbytek života strávil ve Vídni, kde na předměstí spoluvlastnil jeden z domů; zde, v malém bytě, žil i se svojí ženou Innou. Viktorinovo zdraví se následkem stresových situací a pobytu v pracovním táboře, který mnozí jiní nepřežili, postupně zhoršovalo. Na podzim roku 1950 musel být hospitalizován na plicním oddělení vídeňské kliniky a zde také dne 17. 3. 1951 zemřel. Pár hodin před svou smrtí ještě zanechal dojemný vzkaz s vyznáním lásky své manželce.

Místo svého posledního odpočinku našel na vídeňském hřbitově Hietzing, nedaleko Schönbrunnu, ve stejném hrobě, v němž už od roku 1918 odpočívala jeho sestra Christine. Viktorin byl pokrevně posledním členem starého slezského šlechtického rodu Sobků z Kornic. Jeho smrtí se tak v polovině 20. století uzavřely staleté dějiny tohoto rodu.